Deník zombivce - 6

Po šesté a naposledy jsem se vydal na cestu Kulaťák - Zálesák trochu s nostalgií. To víte, poslední natáčecí noc kterou probdím, a budu poslouchat neustálé komandování jak od režiséra tak od ostatních členů štábu. No kdo by netruchlil. To jsem však nevěděl, jaká scéna že se to bude točit.

Po obvyklém rituálu oblečení do zeleného, chutné večeři na pumpě a nalíčení od maskérky jsem usedl do křesílka v restauraci, a jal se číst nové vydání Cinemy. Po obvyklém několikahodinovém čekání, občasném schrupnutí v křesílku či na stole, a po troše pokecu s novými známými se konečně začalo něco dít. Marek proběhl místností s razancí střely hokejového obránce. Bohužel se však začít dít nezačalo. A tak jsem opět usedl k spánku. Zrovna když se mi zdálo, že si jdu za svůj výkon zombivce pro Oscara za vedlejší roli a vykozené modelky mě obletují na následné párty, mě kdosi nešetrně vzbudil. Nůž se mi už otevíral v kapse, když můj hněv přerušilo něco fantastického. Přímo jako by vypadla z mého snu tam byla Bohunka, na kterou se mělo této noci sesypat horda zombivců a s chutí jí sežrat. Byl jsem na sebe pyšný, že jsem byl právě já vybrán k tomuto odpovědnému úkolu.

Celá scéna vypadala asi následovně. Umývačka nádobí odnáší talíře do vedlejší místnosti. Číšník jí gentlemansky otevírá dveře, ze kterých se vyhrne kohorta zombivců a ti začnou nevinné oběti, tedy umývačku nádobí a servírku (Bohunka), honit po kuchyni. Děvčata se rozdělují, za Bohunkou se rychlostí blesku vydává zombivec Beneš, "kvalitně" z ní strhává servírkovský úbor a tak nebohá Bohunka ukáže jaké to má krásné spodní prádélko. Mám to ještě živě před očima. Nyní nastupuji na scénu já a další zombie za mnou, se řítíme z dalších dveří. Při pohledu na ní mi zombivecký krok jde skutečně jako kdybych měl za něj onoho Oscara získat. Shazujeme nápojový automat a dále se hrneme za ní.

Než se však dostane na naší scénu, kdy vstoupíme do hry z druhých dveří, točí se předešlé záběry a tak se zaujetím sleduji jednu s klíčových scén filmu nazvanou .......... Trapně také v jednu chvíli usínám, čehož využívá nějaký neřád a fotí jak mám hlavu přitisknutou na dlaždičkovou stěnu, vypadám jako po deseti pivech proloženým nějakým tím rumem a navíc v tom slušivém mysliveckém oblečku to vypadá fakt super.

Ha, du konečně na plac a po několika cvičných záběrech pilujeme svůj atak na jedničku. Kupodivu třetí ostrá byla rejžou přijata, a tak pro mě dnešní noc a natáčení filmu, který je už nyní kultovní záležitostí končí. Srdceryvně se loučím se všema chlapama a s vilností líbám všechny přítomné dámy. Co se dá dělat všechno jednou končí.

Takže s pozdravem "Přijďte všichni do kina, ať Marek vydělá co nejvíce peněz, aby mě mohl obsadit to dalšího jeho filmu" se loučím se všemi.

P.S. Rozloučil jsem se sice pěkně, ale zbytečně, protože na druhý den mi urgentně volal Tomáš Kapras, že díky mé dokonale precizní zombivecké klátící chůzi si mě rejža vyžádal jednomu z posledních filmovacích dnů a to do exteriérů v Lukách pod Medníkem. Choking Hazard Never Dies. Čtěte další díl deníku!

Zombivec Radek

(Foto - Martin Poš)