Jak sem se stal zombivcem 4

Po třetím, velmi výživném natáčení naší partu čekala čtvrtá noc. Poté, co jsem si radostně odpíchl v pět v práci a předešlou noc strávil rozmluvou se skleničkou, ve které stále byl nějaký ten alkohol jsem ne zcela radosten usedl za volant a razil si to starou známou cestou na kulaťák v Dejvicích a odtamtud na Karlovy Vary. Ještě že jsem měl cestu již v ruce a auto si ji také docela pamatovalo, protože tolik mikrospánku se nevidí ani v poslanecké sněmovně.

Jak sem dorazil ani nevím, ale sotva co jsem zamkl auto, už mě zdravil Marek s e svým neutuchajícím optimizmem (někdy by se optimisti měli opravdu střílet) slovy: "Zdravím tě herče zombivče". Oplatil jsem mu tedy stejnou mincí: "Zdravím tě ó veliký rejžo". Poté následovalo tradiční martyrium se sháněním kostýmu, líčení a tradiční baštou na benzínce. Tentokráte ovšem toho Semtexu a Red Bullu bylo na litry. Nutno však dodat, že k ničemu, protože jsem po příchodu na plac vytuhnul v malém křesílku.

Spánek - hlavní práce zombivce

Po zdravích čtyřech hodinách spánku jsem se samovolně probral a když jsem zjistil, že se nic neděje (zabít Dobeše s Kopřivou) usnul jsem opět spánkem spravedlivých, ovšem nyní v jiné poloze a tak jsem se rozhodl vyvrátit si hlavu na opačnou stranu. Kolem čtvrté ráno jsem byl jemně probuzen nějakým pohunkem slovy: "Vstávej vole, de se točit", než jsem však zaregistroval, jaké že jméno jsem si to měl připsat na seznam těch, kterých hodlám do konce tohoto roku zabít, darebák utekl, než jsem si ho stačil alespoň vizuálně zapamatovat.

Na place probíhal standardní chaos, takže v jednom momentě nikdo nevěděl nic a vypadalo to, že se zombivecké scény točit nebudou vůbec (zabít Dobeše a Kopřivu !!!!!). Nakonec se však vše v dobré obrátilo a celá armáda zombivců, asi kolem 30! točila scénu, kdy většina herců prchá z motelu, když je honí zombivci uvnitř a venku zjišťují, že na parkovišti jsou další a je jich mnohem více, takže berou zpátečku a vracejí se zpět do motelu. Díky bohu, že jsem v mládí dělal krátké běhy, takže i když jsem vybíhal jako poslední, tak ke dveřím, na které se mělo zuřivě bušit a škrábat jsem přibíhal jako první (mami, ty záda u dveří jsou moje!).

Když jsme všichni naběhali na stometrovém kousku asi tak zhruba délku maratónu zaznělo vytoužené: "Tuhle beru, dneska končíme". Dobeš s Kopřivou měli velké štěstí, protože dvojité vraždy jsem nebyl fyzicky schopen. Pouze jsem ze sebe v poslední křeči ztrhal myslivecký stejnokroj, který už je od nového k nepoznání, rychle jsem oloupal líčení a vyrazil domů do nového bytečku s radostí uklízet po nastěhování. Nic hezčího jsem si nemohl přát. Větší muka bych si dovedl představit pouze kdyby ze mě za živa stahovali kůži.

Zombivec Radek