Nemrtvé postsynchrony

aneb

Bručeli jsme všichni

Posledně jsme se zabývali problematikou dodatečného ozvučování filmu, takzvanými ruchy, a nahlédli jsme pod pokličku zvukového studia Cinemasound, kde se nahrávaly postsynchrony herců. Tedy, těch normálních herců. Dušek a spol. Tedy těch, co ve filmu jen mluví a ke konci ječí. Ale v Chokingu se nám objevují i tací, kteří mají s normální komunikací problémy. Ti jen chrčí, vrčí, chroptějí, sípou a vůbec mají problémy s vyslovováním. Ano, jsou to oni, nemrtví lesů páni, které si na své hlasivky nabralo několik pečlivě vybraných jedinců, včetně Dobeše, Kopřivy a mé maličkosti.

Nebylo to lehké, přátelé. Pro zombivce se totiž skoro musel vyvinout i zcela nový postup ozvučení, to víte, v našich luzích a hájích se zvukaři s podobným požadavkem setkali poprvé. Opravdová zombie se na českém plátně ještě moc zvukově neprojevovala. Ale poradili jsme si s tím. (Oni si poradili, já nejsem zvukař, jen mám tendenci přisvojovat si úspěchy jiných :)) Výsledný efekt tuším stojí za to, a v kinech s prostorovým ozvučením vám bude běhat mráz po zádech. A to i když nevíte, že spousta toho mručení a bručení pochází z hrdel výkonných členů štábu.

Jak tedy probíhal vznik? Jednoho sobotního dopoledne, které se brzy mělo stát odpolednem, se v centru Prahy sešly samé hluboké hlasy. Můj charismatický baryton je nasměroval do studia, a pustili jsme se do orální práce. Tedy, práce ústy. Ve smyslu verbální komunikace, samozřejmě, i když Kopřiva by mě jistě s chutí chytil za slovíčko :).

Role byly rozděleny následovně. Superzombivec Knýbel, v českém znění bručí Ondřej Neff. (žádné překvapení, on ho i hraje). Stejně tak sám sebe nachrčel nadlesní Bárta - Jan Nemejovský (příklad toho, kam až se dá dostat z Kačeřích příběhů). Zdražila, přezdívanému díky jeho zjevu "lasička" oslizle ozvučil Marek Dobeš. Vystihl ho tak věrně, že jsem ještě několik dní při pohledu na něj marně hledal páteř. Stančíka jsem podlézavě odfuněl já, údajně s velkým úspěchem, a jako special guest star k mikrofonu přistoupil Štěpán Kopřiva, aby do záznamu místo Honzy Dolanského krknul.

Kdo neviděl a neslyšel neuvěří, zvuky z nás vycházely různé, většina z nás je v rámci co největší přesnosti doprovázela pohyby a grimasami, z nichž některé se snad podařilo zachytit na fotkách. Výsledek se ještě porůznu zmutoval, a hlasy ze záhrobí jsou tak skutečně impozantní. Fáma, že Marek chodil po hřbitovech a porůznu přikládal na hroby ucho, nenalezne-li ještě věrnějšího dabéra zombie, je tímto vyvrácená.

Myslíte, že mě hlasivky bolely proto, že jsem před začátkem nevypil vejce?

Petr Macek