Produkční ztráty a "Pan Jeřábek"

Když je člověk produkční musí se otáčet. Filmová točba si žádá své obětiny. Osobnímu život řeknete good bye a pokud získáte minutu na jídlo snězené v sedě bez mobilu přivařeného k ušnímu lalůčku, máte pocit, že jste prolenošili den. Když je člověk produkční filmu Choking Hazard musí si na svoje otáčky dát pozor víc než americký astronaut na trenažéru. Odstředivá síla produkční centrifugy totiž hrozí očesat vás dohola.

Vladimíra Poláčková by mohla vyprávět. Kdyby se ovšem nestyděla rozplakat dojetím. První co opustilo její vlastnictví a padlo na oltář filmu bylo z domova dovezené prostěradlo. Jemná látka, ručně vyšité iniciály, vzpomínky na první polibky, dál se rýpat v té ztrátě by už nebylo slušné. Verner s Nedobylem ho roztrhali na pokoji číslo 13. Záběr se jel několikrát a tak po likvidaci dvou záložních lajntuchů produkční věděla, že slamník od jejího spícího těla bude dělit pouze průsvitná látka noční košilky.

Původně ještě počítala s kalhotkami... Ovšem štáb se přesunul do kuchyně. Několik zkušenějších členů týmu se režisérovi snažilo vysvětlit, že bílé kalhotky zamazané od krve, kterými v tlamě mává jeden ze zombivců nebudou ve výsledném sestřihu na plátně vidět díky okamžiku kratšímu méně než pár zlomků sekundy, načež se sáhlo pod produkční sukně. Jedny bílé kalhotky padly za oběť příliš velkorysé práci s krví. Druhé znehodnotila genciánová mast steklá ze zombivcových zubů. Teprve třetí pokus vyšel podle režisérových představ a na plátně není nic vidět. Díky okamžiku kratšímu méně než pár zlomků sekundy. Zváštní náhodou se ani jedny kalhotky nevrátily a zůstaly nezvěstnými až do konce natáčení.

Když je člověk produkční musí se otáčet. A také lecos překousnout. Pokud vás hřeje vědomí, že jste pomohla zrodu jedinečného záběru, uvěříte režisérovi, že bude vidět a máte tajně ulité ještě jedny sexy červené kalhotky, potom to vaši psychickou pohodu nenahlodá. Možná k vašemu vnitřnímu klidu přispívá také to, že máte lecos za sebou. Přeci vás jen tak něco neskolí. A možná i to, že nevíte, že vašeho dětského medvídka si právě o patro výš na pokoji číslo 13 (ano přesně tam kde vám - ti hajzlové - zničili prostěradla) ti samí hajzlové půjčili aby bylo co tahat z kufru. Také aby si měl Honza Dolanský s čím hrát při čekání na repliku, eventuálně co strčit myslivci panu Jeřábkovi do jeho zombie hladových úst. Úst plných krve a genciánky, která si tak obratně umí poradit s barvou bílých kalhotek. I plyšových medvídků. Když se do toho ještě navíc pan Jeřábek položí, tenká blána mezi realitou a bezvědomím přestává existovat. Pevné čelisti ochotníka drtí tělo maskota, krev s genciánovou mastí se do něj pilně vpíjejí a relikvie se kterou jste prošli celé dětství ztrácí svoji původní podobu rychleji než sněhulák v pekle.

Když je člověk produkční musí se otáčet. Občas až na hranici sebezapření. To když za vámi štáb v čele s režisérem přijde s naléhavou omluvou za uhynulého medvídka a s ještě naléhavější prosbou o vaše červené kalhotky. Jedna z hrdinek jejímž smyslem života je sex přeci musí trousit něco adekvátního... Pointu již všichni tušíme. Produkční ke ztrátám po dlouhém váhání připočetla jedny červené kalhotky a jako vždy se nemýlila. Následovaly ty bílé kamsi do zapomnění fetišistovy krabice a už se jí nikdy nevrátily. Který z mnoha zombivců je dnes o svátcích nosí zůstane navždy dänikenovskou otázkou. Ale abychom nekončili tak depresivně. Medvídek (po vyprání dokonce i mírně připomínající svoji původní formu) se nakonec jako jediný vrátil do mateřských rukou své velitelky. Opět spí po jejím boku a poskytuje jí onu dětskou důvěru v bezpečný svět domova. Produkční mu říká "Pan Jeřábek."