Premiérový deník 1

aneb

Nezemřeli, jenom spí.

Pakliže vám podtitulek deníku přijde povědomý, je možné že jste ho zahlédli někde v metru či na tramvajové zastávce. Podzemní hnutí začíná fungovat, a tak, aniž bychom jej oficiálně podporovali (info pro pořádkové síly), šíří se po českých luzích a hájích samolepky s morbidními názvy nápisy povzbuzující k návštěvě kina. Výše zmíněná byla zahlédnuta na Olšanských hřbitovech u jednoho vyvěšeného parte, potvrzena je i existence dalších, s nápisy jako: Film pro ty, kteří mají (ještě) mozek v hlavě, Zombies are not dead a jiné.

O pražské premiéře ve Village Cinemas informoval Blesk, dodáme jen, že tam byli skoro úplně všichni, a i přes počáteční obavy z megalomanského zvaní ze strany režiséra nakonec všichni seděli :-) Z vyjádření většiny je zřejmé, že Choking se bude líbit, a tak bylo usneseno, že ti, kterým se to nelíbilo, zřejmě seděli v sále s jiným filmem. Taky se tam podepisovala kniha.

Premiéry se ale konaly i v jiných městech, v Brně nám v Palace Cinemas upekli sele, v Olomouci nic, a úplně nejbombastičtější přijetí nás čekalo v Kolíně. Film tam, stejně jako jinde, totiž sklidil divácký úspěch, a tak následovala diskuse, prodej knihy podle filmu, a nezbytné opíjení členů štábu. Patrně pravidelný návyk spokojeného diváka. Pouze jedna z divaček přišla se zásadní výtkou na naši adresu - coby vzorné hospodyňce jí neušlo, že palička, kterou Kamil Švejda mydlí po hlavě zombíka je příliš dlouho čistá než se po střihu zbarví krví.

Stejný úspěch jako film sklidila i jeho herecká delegace. Především Robert Rosenberg, který s námi vyrazil vůbec poprvé. Brzy zapomněl na to, že mu spadla ze stojanu jeho nová Yamaha a začal nejprve komunikovat s majiteli kina, a poté, co jsme mu neuvěřili prohlášení "Já se stydím", i s publikem. Bylo to nutné, protože režisér šel iniciativně obhlédnout místní kluby aby v nich rozdal co nejvíce letáčků, a proto nestihl zahájení besedy, kde jsem za něj musel, ruku v ruce s Robertem (obrazně řečeno!), zastoupit já. Většina toho, nač si s Robertem vzpomínáme, se samozřejmě váže k jeho profesi. S Dádou Patrasovou se prý potkal když spolu zajížděli. Po chvíli vytřeštěného ticha si uvědomil, že musí dodat do garáže. Od setkání s Václavem Havlem v pivovaru kde pracoval ve svých sedmnácti prý je tak otřesen pohledem na alkoholismus že nepije a od setkání s Martinem Preissem je díky zasvěcené debatě jak svítit v interiéru světly kinoflo, která nedávno koupil mnohem lepším kameramanem. R. Rosenberg se totiž nyní specializuje na natáčení scén z vlastní ruční kamery a to i v průběhu akcí jichž se sám účastní jako herec. Není divu, že se s ním chtěl každý divák hned vyfotografovat a že na Aničku Fialkovou zbyly jenom seriózní rozhovory s místními novináři. Snažila se sice také bodovat vyprávěním jak jí Jan Nemejovský na zkoušce sahal na prsa, ale o tom se dočtete až v některém z dalších Patinovat!

Kolín je zkrátka príma město. Mají tu i jehovistickou buňku, takže jsme se tu cítili jako doma.