Deník zombivce - Den třetí

Ukopnutý palec

Dříve než vám přiblížím další moje zkušenosti s natáčením filmu, dovolte abych vám popsal několik událostí, které následovaly před a po třetím natáčecím dnu. Dva dny před tím, než jsem se měl dostavit potřetí na plac mě večer popadla vášeň, a dříve než jsem se vrhl na přítelkyni jsem hodlal rozložit gauč, který je v obýváku před televizí. Jak jsem byl "rozrušený", nebo snad tím že jsem nedával pozor se mi stalo, že se mi výsuvná část gauče zapříčila a já tím pádem trochu více zabral. To víte, když člověk zvedá 160 kg na bench-press tak nějakou sílu mít musí, a díky tomu jsem zabral trochu moc. Šuplík vyjel z kolejniček, já si úspěšně skoro urazil palec a strhnul si na něm nehet. To by člověk nevěřil, jak rychle padne do bezvědomí. Poté co mi skoro-žena otřela pěstí oko abych se probral, a potom tuto činnost zopakovala ještě několikrát, jsem se skutečně probral a musel konstatovat, že na příští líčení již toho mnoho nepotřebuji. Modré oči díky úderům a krev z rozbitého palce udělala své. Naštěstí se zranění ukázalo být ne tak vážným. Na pohotovosti Thomayerovi nemocnice mi nehet narovnali a palec zavázali řkouc, že se mi skoro nic nestalo. No já vím své.

Toto však byl jen začátek. Druhý den po nočním natáčení mě totiž od osmi ráno čekalo školení delegáta florbalu s následnou zkouškou. I když jsem nespal, školením jsem prošel se ctí a testy na jedničku, takže jsem průkaz delegáta obdržel. A třešničkou na dortu mělo být stěhování, které mě čekalo další den. Jelikož se mi zželelo stěhováků, pomohl jsem jim v nakládání a vykládání mého domova, což se posléze ukázalo jako špatné, ale zároveň dobré rozhodnutí. Špatné v tom smyslu, že jsem chodil jak homosexuál po prvním sexu s dvěma muži najednou, a díky ukopnutému palci jsem navíc kulhal jak Jeoffrey de Peyrac. Dobré to bylo v tom, že mě jak kameraman, tak i rejža pochválili, jakže to bravurně zvládám zombiveckou chůzi. Ti kdyby věděli.

Díky těmto zážitkům jsem si uvědomil že mě již málo co může vyvést z míry, a tak jsem si slíbil že natáčení filmu vydržím až do konce za jakýchkoliv okolností. Nutno však říci, že již v dalším dnu jsem se proklínal že jsem si to slíbil, ale nakonec z odstupem času a po shlédnutí několika záběrů z filmu musím uznat, že vydržet se mi vyplatilo. Ale dosti již plků, vraťme se k tomu, co vás, čtenáře jistě zajímá víc. A to zážitkům z natáčení.

Třetí den vypadal, že bude krizový. Pokud podruhé nic nebudeme dělat (=natáčet), tak jsme si svorně slíbili, že z někoho toho zombivce uděláme doopravdy. Na třetí pokus se dostalo na řadu i moje autíčko, a to sem ještě nevěděl že se využije také jiným způsobem (viz níže). Mojí Škodu Fabii 1,4 Mpi, SPZ CHJ 01-33, familiérně nazvanou "CHuJ" -podle espézetky, jsem s obavou odpíchl od bytu v Modřanech v 17.00. U Jirky doma jsem vyzvedl nejen jeho, ale i věčného parťáka Indiána a vyrazili směrem Kulaťák, kde jsme měli ještě někoho nabrat. Díky tradiční odpolední zácpě jsme dotyčnou osobu nabrali s mírným zpožděním (hodina sem, hodina tam, hlavně že žijeme, né?) a až po několika dnech zjistili, že jsme vezli Pavla Beneše. Ani se nedivím, že se s námi nechtěl bavit, poněvadž náš slovník obsahoval slova "vole", "ty krávo" a podobně, a to byly jen ty neslušnější.

Kostýmy opět v trapu

Na rozdíl od Jirky, kterému se přezdívá český Fitipaldi jsem kočíroval velmi pomalu a ručička rychloměru se tudíž nepřehoupla přes 160, takže jsem dorazili o něco dříve, než jsme plánovali. I tak ale opět naše kostýmy byly totálně rozházené a tak jsme si zahráli na hru hledej hledej hledači. Po několika minutách, i za přispění šíleného smradu, který panoval v "podpalubí" motorestu, a také zimě, jsme na sebe nalezené kousky šatstva naházeli a utíkali se nechat namaskovat, abychom se mohli obligátně nacpat na pumpě. Maskérky podali standardní výkon a za neustálého nadávání na režiséra a na chaos v natáčení nás udělali celkem rychle. Taktéž tradiční smažený hermelín byl v pohodě a tak jsme kolem desáté večer byli přichystaní na další Markovo kousky, které s námi hodlal dělat.

Autoherec

Petr Macek zničehonic přiběhl, že potřebuje nějaké pěkné auto do záběru. Po zjištění, že krásná stříbrná Fabie patří mě, se skromností jemu vlastní (koukej tam to auto fláknout) mě vyzval k přeparkování do již zmíněného záběru. Auto mi bylo polito vodou (alespoň ho trochu umyli) a já si mezi tím vystavil na zadní sklo minidres svého domácí florbalového klubu THC Mariánské Lázně a minidres rodného hokejového klubu - Chemopetrol Litvínov (heja Cheza heja). Měla se natáčet scéna, kde kuchař z motorestu vyprovází svého dvorního dodavatele masa Daněčka, načež je mají napadnout zombivci (mezi nimi i já), kuchaře u auta sežrat a posléze i zabarikádovaného Daněčka, jenž se ukryl v autě, do něhož se zombivci, díky hlouposti něžného pohlaví (nechte se překvapit v kině) stejně nakonec dostanou a Daněčka brutálně sežerou. Jelikož jsem byl ze zombie "nejkrásnější" dostalo se mi té cti být v dlouhém záběru, kde Daněček něco slyší, dívá se do zpětného zrcátka, v něm vidí mě a posléze se na mě otáčí dozadu. Poté zombivci začnou útočit, až se ho nakonec podaří sežrat. V zeleném Favoritu seděl na místě spolujezdce jakýsi dobrovolník, který měl příruční lampičku a vždy při otevření dveří simuloval stropní světlo. Jeho úděl jsem mu vůbec nezáviděl, poněvadž byl schoulen pod přední sedačkou přikryt jakýmsi hadrem, to aby nebyl viděl na kameře. Poté, co se záběr několikrát opakoval z několika úhlů a postavení, jsme konečně dostali volno na kafe s tím, že se posléze budou točit detaily žraní kuchaře a pak že můžeme jet domů. Všechno však bylo jinak, jako tradičně.

Jídlo zombivce - nos, ruka, ucho

Kafí jsme si mohli dát hned několik, protože rejža rozhodl, že detaily žraní kuchaře se budou točit až nad ránem, za což jsme mu poděkovali několikanásobným píchnutím do voo-doo panenky, která ho markantně připomínala. Čtyři hodiny čekání si každý trávil po svém. My labužníci jsme si přisedli k příchozivší české pornostar Robertu Rosenbergovi, který měl ztvárnit úlohu taxikáře, který přiveze pornoherce na intelektuálské tlachání (to sou paradoxy, co?). Rozhovor s ním byl, alespoň pro mě, erotomana, to pravé ořechové. Když jsme se dozvěděli, jaká pornostar co dělá a jak to má ráda, nám začal vyprávět o svém projektu v Terezíně, a tak jsme se mohli dozvědět pravdu která byla skutečně někde tam venku. Pak sem se chvilku prospal a šel se dívat jak Robert dotáčí scénu příjezdu k motorestu. Pak vše již nabralo rychlý spád, protože slunce začalo pomalu ale jistě vycházet, tak se poměrně rychle sfouklo natočení detailů, v němž Jirka, Indián a další okusují kuchaře, a labužnicky si pochutnávají na jeho uchu, nosu a ruce, které byly servány z jeho těla. Pro puritány musím se smutkem dodat, že se samozřejmě jednalo o umělohmotné napodobeniny, což ale v záběru je fakt docela těžko poznat.

Následoval odjezd a moje soukromé martyrium, o kterém jste se mohli dočíst v úvodu tohoto dílu zombiveckého deníku. Zdar a sílu do dalšího dílu, přeji nejen sobě při jeho psaní, ale i vám při jeho případném čtení.

Zombivec Radek