Jak jsem se stal zombie 5

Pátý natáčecí den, tedy spíše noc byla od té čtvrté vzdálena přes týden, takže jsem skoro zapomněl, jak je vynikající být vzhůru přes třicet hodin, alespoň, že následující den jsem si vzal dovolenou, abych se konečně pořádně prospal. Stěhování jsem totiž úspěšně s přítelkyní dokončil a tak již nic nemohlo bránit zaslouženému odpočinku. Snad jen urgentní telefonát z práce, což jsem vyřešil vypnutím služebního mobilu, takže mi všichni mohli trhnout nohou, případně jinou, libovolnou částí těla.

Na páté natáčení jsem již vyrážel bez Jirky a Indiána a také bez vlastního auta, jelikož benzín kvapně docházel a limit na mé kreditní kartě také. Využil jsem tedy služeb vrchního náhončího zombivců Tomáše Kaprase a nechal se napsat na svozovou listinu. Byl mi přidělen jistý Karel Petřík, ze kterého se vyklubal Netopejr, se kterým jsem se seznámil na minulém natáčení. Na kulaťáku mě nabral v domluvených šest a za zvuku rádia Beat a nových ZZ TOPáků nám cesta rychle plynula, i vzhledem k tomu, že jsme si měli o čem povídat (víno, ženy, zpěv, respektive děvky, chlast a rock´n´roll).

Nová seznámení

Jak jsem již psal, nejel z pracovních důvodů ani Jirka ani Indián, byl jsem donucen vyhledat nové spiklence, se kterými bych následující noc přežil. Jelikož jsem introvert a strašně těžko navazuji kontakty, až s udivením jsem byl sám sebou překvapen, jak rychle jsem se seznámil s Vlado Ríšou (vydavatel Ikarie) a Jiřím Walkerem Procházkou, známým to sci-fi spisovatelem. Spolu s Netopejrem, který je pro změnu "tátou" nakladatelství Netopejr (má ho vytetovaného i na rameni, stejně tak jako já 007, ale to je jiná kapitola) jsme se vydali nadlábnout k Ukrajince na pumpu. Poté se k nám přidal ještě Ondřej Neff, jehož sci-fi romány jsem jako malý hltal jedním dechem. Jelikož jména, se kterými jsem večeřel již něco znamenají (=produkce se k nim nechová jako k prašivému psu, jako k ostatním zombivcům, včetně mě) mohli jsem se zdržet vcelku dlouho a když za námi přišel pohunek produkčního Petra Macka a na kolenou nás prosil, abychom šli k maskérce, že bez nás se nedá točit, tak jsme nakonec svolili.

Hrál sem s Duškem!!!

V tomto natáčením dni se točila téměř konečná scéna, kdy zombie odcházejí, včetně zombivce Reiniše (Jaroslav Dušek) do lesa, do svých hrobů. Situaci byla následující. Špalír zombie stál v kuchyni a na pokyn režiséra rozrazili lítačky a klátivým krokem prošli kolem kamery a zmizeli v druhých dveřích. Všichni herci-zombivci museli proběhnout rychle zpátky do kuchyně, kde se odbylo ještě jedno kolečko, aby herci stihli doříci text a se závěrečnou větou se Reiniš zařadil na konec hada a mizel za dveře jako ostatní zombie. Vše se muselo několikrát vyzkoušet a nacvičit a samozřejmě několikrát se vše jelo i naostro. Asi pátý pokus se režisérovi a kameramanovi povedl k jejich spokojenosti a tak jsme mohli jet domů. Nicméně konec to ještě pro dnešek není. Dovolte mi, abych se podělil o dva zážitky, na které těžko zapomenu.

Nezapomenutelné zážitky

První nastal ve chvíli, když jsem zkoušeli výše popsanou scénu. Jelikož zombivci měli většinou normální povolání jako třeba učitel, nebo projektant a s filmem neměli nic, kromě lásky k němu, společného, tak byl každý do jednoho z Duška doslova paf. Při jeho příchodu na plac se všem zastavil dech a možná i tep a polohlasem se špitalo: "Hele, to je von, Dušek". Všichni se ho skoro báli i pozdravit. Na nastalé trapné ticho jsem reagoval já hrdinským gestem. Sundal jsem si zelený myslivecký klobouk a prvorepublikově ho pozdravil slovy: "Pozdrav pánbůh." Jeho odpověď "Dejšto pánbůh" mě ani moc nepřekvapila, protože na druhý pohled je to úplně normální chlap, se kterým je spousta legrace (což jsem si ověřil, když jsem s ním dělal rozhovor pro připravovaný presskit).

Druhý zážitek se týká mladého a troufám si říci velmi perspektivního herce Honzy Dolanského. Na první pohled frajírek, takřka libovej, což také dokazuje tato příhoda. V pauzách mezi jednotlivými obrazy seděl u baru s hérečkama a lámal do sebe jeden Semtex za druhým. Jeho klátivá chůze, připomínající nás zombie hlásila, že v tom energetickém drinku byl také nějaký ten alkohol. V duchu sem si říkal, co že je to za prase, že se takhle zhuláká při pracovním výkonu, ale vnitřně sem se utěšoval tím, že ho chaos na place asi taky mírně řečeno štve a za plat jednu korunu jsem se mu nakonec ani nedivil. Nicméně jsem očekával profesionálnější přístup k odváděnému výkonu. Teprve při focení plakátu o měsíc a něco později jsem se s ním dal do řeči a zjistil, že si měl dát panáka jen jednoho, aby měl "náladu", kterou měl ve scénáři psanou, ale někdo (vím kdo, ale nebudu jmenovat) mu do těch Semtexů ten chlast nenápadně přimíchával a tak po čtyřech urychlovácích byl jako žok a sotva dovedl odříkat svůj text.

K ránu, v závěru natáčení jsem se ještě dal do řeči s příchozivším Ondřejem Vosmíkem, který spolu s fotografem připravuje článek o natáčení pro Cinemu, kde je redaktorem. Nakonec mě trochu využil. No, moc jsem se přemlouvat nenechal :-) abych trochu zapózoval před objektivem s tím, že fotky budou použity jako pozadí pro již zmíněný členek. Takže doufám, že v lednovém čísle budu k rozpoznání.

Netopejra jsem využil i ke zpáteční cestě i když vyhození v pět ráno na Ípáku nebylo zrovna příjemné, ale nočním busem a poté tramvají homelesačkou jsem v pořádku dorazil domů a vychutnal si dvanáctihodinový spánek.

Zombivec Radek