Jak jsem se stal zombie

aneb filmová krev je sladká

Den druhý

Nabit zážitky z minulého dne jsem znovu pln očekávání nasedal do Jirkovo auta a během cesty se vedla vášnivá diskuse, co že dneska budeme točit. Po autě létaly odborné výrazy jako například "dispošky" a nebo "kopr" a se skromností sobě vlastní jsme se již považovali za protřelé herce a znalce filmů "zevnitř". Když nás přestalo bavit se o natáčení, vrhli jsme se na filmy jako takové a povídali si o různých uchylárnách (Fredyho úlet), hororech, komediích a tak podobně. Poté každý obhajoval svoje nejoblíbenější filmy a to co viděl v poslední době. Nakonec nám Indián vyprávěl o tom jak hraje (kaskadér) v Hollywoodských filmech, které se točí u nás a jaké to bylo s Vinem Fízlem, pardon Dieselem.

Po příjezdu na místo činu jsme se opět, a opět marně snažili získat již zmíněné dispošky na tuto noc. Nakonec se nám je podařilo vypůjčit od produkčního Petra Macka, kterému tímto děkujeme za ochotu. Poté jsme se odebrali do provizorní kostymérny ve sklepě, kde to mimochodem smrdělo jak v opičárně. Následně jsem zjistil, že je tam sklad masa. Od té doby jsem v motelu nevečeřel a místo toho chodil na místí pumpu na smažený hermelín s hranolkama, který byl vždy vynikající. Cestou jsem potkal Marka, kterého jsem pozdravil: "Zdravím tě, nejlepší rejžo" a on mi odpověděl: "Zdravím tě herče zombivče". Což mě naplnilo docela optimismem. Tento pocit však neměl dlouhého trvání.

Co se stalo pak, nás dokonale nasralo. Naše pečlivě složené a schované kostýmy byly komplet fuč. Každý si tedy na sebe navlékl co mu sedlo a vyrazili jsme hledat viníky, respektive někoho, komu bychom mohli o tomto strašném příkoří žalovat. Největší smůlu měl Indián, páč v jeho velikost (větší než lyžáky) tam byly boty jen jedny a ty samozřejmě zmizely také.

Když jsme se vybrečeli všem komu to šlo, začali jsme se logicky pídit po již oblečených zombivcích. Nápomocen nám byl Tomáš Kapras, jenž s větou v ústech: "Sou roztočený, sundej ty hadry" začal rvát oblečení z námi označených "zlodějů". Nakonec vše dobře dopadlo, dokonce i Indián objevil své boty, které jsme poté překřtili na "kánoe".

Při rauch pauze jsme u dveří potkali Robina, který měl předvést svoje kaskadérské umění, když měl v kuchyni simulovat pád herečky za stropu na podlahu. Celá věc měla jednu malou chybku. Zapomnělo se na vyrobení stejné košile jako má herečka i pro něj. Takže nastal čas pro zlaté české ručičky, kdy se hereččiny dvě košile sešily prapodivným způsobem do jedné. Výsledným patvarem byl Robin zabalen a mohl začít natáčení.

Naše partička se mezi tím rozhodla spravit si chuť a tak jsme vyrazili na pupu pro kus žvance a nějaký ten energetický nápoj. Sotva jsme dosedli ke stolu, byl pro nás poslán vyslanec, jenž nebyl dobré vůle, protože nás přinutil rychle zbaštit, co máme na talíři a naklusat k maskérkám, protože začátek natáčení se kvapem blížil. Když jsem usedl do křesílka před zrcadlem, objevil se další problém. Ze štábu nás nikdo nevyfotil a tak si nikdo, včetně zombivců přesně nepamatoval, jak byl kdo nalíčený. Naštěstí pohotový Jirka včera vše fotil na digiťák a v přineseném notebooku měl vše zálohované. Pomo, klapka, respektive děvče pro všechno nás následně vyfotil, abychom příště nemuseli tahat notebook s sebou.

Namaskovaní a najedení jsme kolem desáté večer byli připraveni natáčet. Ne tak štáb a rejža. Na něco se stále čekalo a nikdo nevěděl na co. I když se nic nedělo, všichni vykazovali značné známky přezaměstnanosti, nevěděl jsem proč, když se nic nedělo, ale asi to tak mělo být. Vzrůstající nervozita a všeobecný chaos začal dopadat především na příchozivší amatéry, kteří nevěděli co se děje a tím pádem jejich nasranost, že nic nedělají vzrůstala do neuvěřitelných rozměrů. Některé slabší nátury to zabalili ihned, řkouc, že tu nejsou pro srandu králíkům, potažmo režiséra. Když se ani ve tři hodiny ráno nic nedělo, vedoucí našeho vozidla rozhodl, že jedeme domů. K tomuto rozhodnutí se celá naše osádka promptně přidala, protože jsme se dozvěděli že tuto noc jsme téměř neměli být využiti. Pouze se měla točit sekundová davová scéna, kterou by beztak za nás obstarala popelnice.

Cestou zpět jsme prokleli celý štáb, včetně Marka a přísahali jim potupná muka, pokud se tato situace bude ještě opakovat. Přihodil jsem ještě historku o tom, jak jsem v ranném věku trhal mouchám křidýlka a nožičky (ejhle, manýry zombivce již v tak útlém věku), s tím, že takto dopadnou někteří členové štábu. Vše jsem si alespoň vynahradil doma, když jsem, ještě namaskovaný probudil mojí přítelkyni se slovy: "Mámo, táta je doma, co mi dáš k jídlu". Ve čtyři ráno to bylo opravdu veselé probuzení, které na mě druhý den dopadlo jako bumerang, poněvadž jsem to celý druhý den u ní musel "žehlit".

Druhý den skončil celkem vzato fiaskem, alespoň pro naší posádku a co se natáčení týče. Ale doufal jsem, že to byla výjimka potvrzující pravidlo.

Zombivec Radek