Postprodukční deník 15

aneb

Izzi není žádná sr**ka

Čas letí jako jelen, co byl do prdele střelen. To jsem neřekl já, to řekl někdo úplně jiný, ale já se pod to podepíšu. A se mnou myslím i ostatní štábní důstojníci Chokingu. Náš jelen už totiž doběhl k postsynchronům, to je ta část filmu, kdy se znova namlouvají dialogy (některé), dělají zvuky (všechny), a která zapříčinila malé nedorozumění mezi MD a AF. Po několika týdnech, ba i měsících volna, tedy opět museli přiložit ruku, potažmo hlasivky k dílu i hýčkaní herci. Jak se toho kdo ujal, můžete posoudit z následujících vět a fotografií. A Vlaďka to všechno nahrávala, takže některé obzvláště vypečené hýky třeba uvidíte i na bonusech DVD.

Honza Dolanský studiem doslova prolít, bylo na rozdíl od filmování oholený, to asi aby mu vousy nešustily o mikrofon, a jeho účes všem přítomným vehnal do myslí nostalgickou vzpomínku na doby Beatles.

Izzi, který naopak vůbec nepřipomíná nikoho z výše zmíněné kapely, se do svých zvukových projevů položil s takovou vehemencí, že Petr Kapeller, který to ve studiu Cinemasound celé nahrával, obdivně poznamenal, že Izzi není žádná sračka. Prohlášení toto zapil douškem vodky, čímž Izaiáše deptal celou dobu procesu, protože nebohý rocker kvůli hlasu pít nemohl a cítil se ošizen.

Důvodem abstinence rockerovy číslo dvě byl fakt, že dorazil vozem až z Ostravy. Izzi samozřejmě postsynchrony nestíhal tak rychle jako rutinér Honza. A protože auto disciplinovaně zaparkoval na blízkém placeném parkovišti prohlašoval celou dobu natáčení, že jeho účet za parking bude tou nejvyšší položkou ve zvukovém rozpočtu.

Nepila, tuším, ani Maňa, neboli Eva Nadaždyová. Ale nic tím nezachránila, hlas nakonec ztratila stejně, protože ječela jako by jí na nože brali. Musela, páč jsme to potřebovali do filmu. Budu se muset zeptat, jak to tentýž večer vyřešila v divadle, kde hraje v jedné hře zpěvačku :).

Ondřej Neff a pan Nemejovský nekřičeli vůbec, ti jen hrozivě chroptěli, a zatímco Ondřej každou volnou chvíli věnoval okupování místního internetu, jeho filmový nadřízený, nadlesní Bárta, se v rámci zvukové věrnosti obětavě hryzal do ruky.

Kamil Švejda se dostavil, zřejmě rovnou z nákupu, s igelitovou taškou, kterou odmítl nechat v předpokoji, a bral si ji raději s sebou do studia se slovy: "Tuhle produkci znám a nic jí tu nenechám".

A Robert Rosenberg? Tentokrát jsme po něm chtěli jiné zvuky, než na jaké je zvyklý. Věren své pověsti přišel opět rovnou z fachy. Bez partnerky, ale až na druhý termín následujcího dne. Při tom včerejším termínu prý měli v práci nějaké nespecifikované problémy, a dělali přes čas.

Zombivácké postsynchrony na které přišla marškumpačka pěti mužů vedená zkušeným Pavlem Benešem jsou kapitola sama pro sebe, pročež jim bude věnována speciální kapitola.

"Takže tak, no."

Doufám, že jsem se trefil do synchronu.

Petr Macek