Dagmar Patrasová
(Femme Fatale)

Mezi Vaší rolí ve filmu Choking Hazard a tím jaké pořady děláte pro děti je velký rozdíl. Proč jste se rozhodla roli přijmout a jak k tomu došlo?

Oslovil mě přímo pan režisér Dobeš. Když jsme se setkali, pověděl mi, že mi roli psal přímo "na tělo". Vzala jsem jí, protože jsem herečka a tato role byla pro mě výzva. Baví mě zkoušet kam až to jde, co si mohu dovolit a co už ne. Již delší čas jsem zařazena v určitém "šuplíku", a touto rolí se z oné kategorie dostávám někam úplně jinam. Škoda, že natáčení netrvalo déle, bylo to moc fajn.

A co bylo tou hybnou myšlenou, že se stanete herečkou?

Již od mládí jsem si ráda hrávala na něco, co mě bavilo. Na cukrářku (eskymo za padesát), na zpěváky Simonovou a Chladila, a u babičky jsem začala navštěvovat ochotnické divadlo. Někdy ve 12 nebo 13 jsem se pevně rozhodla, že budu herečkou. Přesně si pamatuji ten okamžik, kdy jsem stála v ložnici svých rodičů. Byl to takový ten pevný dívčí slib, že se stanu herečkou - a dobrou. Slib, který se musí stůj co stůj splnit. Začala jsem navštěvovat herecký kroužek a poté jsem šla na konzervatoř. Ve III. ročníku přišlo moje první angažmá v divadle Semafor, kde jsem prožila krásných 15 let.

A máte raději divadlo, nebo film?

Určitě obojí. Na každém je něco krásného. Divadlo má tu výhodu, že máte přímý kontakt s divákem a těžíte z momentální situace. Každé představení je vlastně originál. Zatímco ve filmu si mohu pohrávat s nejmenšími detaily, jako třeba pohyb očí, nebo jednotlivé výrazy tváře.

A co Vás baví na práci pro děti a s dětmi?

Je to hlavně o jejich bezprostřednosti a čistotě duše. Mají i úžasné písemné reakce. Děti upřímně věří tomu, co jim předkládáte, ale umějí velice dobře rozeznat co v člověku je a co není. Například jako Xenii v Arabele mě nebraly jako zlou princeznu, ale jako jakousi uličnici, která to v jádru své duše myslí dobře. Moc si vážím jejich důvěry, kterou ke mě mají. Hlavně také nejsou tak povrchní jako dospělí, vědí co je pod povrchem, narozdíl od dospělých, které zajímá spíš bulvár.

A co pro ty malé připravujete do budoucna?

Již delší dobu chystám Sněhovou královnu jako film. Také připravuji multimediální CD, kde na prvním disku budou nové písničky a na druhém bude video s choreografií a tanečky k jednotlivým skladbám. A v neposlední řadě chytám nové představení, se kterým budu opět jezdit po republice.

Vraťme se k filmu. Překvapilo Vás něco při natáčení?

Mile mě překvapilo s jakým nasazením a odhodláním všichni pracovali. Vycházelo to skutečně z jejich srdce. Takový pocit jsem u některých předešlých filmů neměla. Všichni natáčeli s nadšením a na filmu to bude určitě vidět. Musím ještě podotknout, že všichni tvůrci jsou mladí, určitě o nich v budoucnu ještě uslyšíme. Jsem moc ráda, že mě vzali mezi sebe.

Ve filmu máte zajímavou image - proč jste zvolila tento černý motorkářský oblek? Prý je to Váš vlastní?

Původně jsem měla hrát v kostýmu, který jsem na sobě měla v Návštěvnících. Jakási taková kožená uniforma z budoucnosti. Dokonce jsme ji získali od paní Polákové. Ta nám ji půjčila z výstavy, jenž mapuje tvorbu pana režiséra Poláka a která momentálně putuje celou Evropou. Bohužel jsem zjistili, že bychom tento kostým nenávratně zničili, což jsme si nemohli dovolit, a tak jsem ho z těžkým srdce musela vrátit, mám na něj krásné vzpomínky. Ale na druhou stranu jsme ho alespoň uchovali pro onu výstavu. Co se týče onoho kostýmu, který se nakonec použil - koženého motorkářského obleku, tak ten jsem si skutečně koupila sama. K honoráři za film, což byla jedna koruna, jsem si přidala dalších 24 999 a zakoupila ho u Paola Periniho.

Mlátit někoho do hlavy kamenem, byť polystyrénovým je pro Vás zřejmě nová zkušenost. Jaký byl Váš pocit z toho, že po Vás režisér chtěl, aby to bylo co nejvíce "natvrdo"?

Jak kdysi v divadle říkal Evald Schorm: "Dobrý herec musí vydržet víc, než ostudu z vlastního výkonu. Znám spoustu herců, co se pro film doslova obětují. Já sama jsem se při hraní nikdy nenechala zastupovat dublérkou, i když například natáčení s kosatkou, která mě mohla sežrat nebo s delfíny nebylo nijak jednoduché. Ale to co prožil pan Šourek, neboli zombie, kterého jsem mlátila oním polystyrénovým kamenem do hlavy, zaslouží můj neskonalý obdiv. On si totiž skutečně nechal tu hlavu rozbít a to i opakovaně. Druhý den již žádnou maskérku nepotřeboval. Crčela z něj krev a jizva určitě bude velká. Tohle bych tedy pro film neudělala.

Ve filmu působíte s brokovnicí velmi suverénně a profesionálně. Máte se zbraněmi nějaké zkušenosti?

Mám zbrojní průkaz, takže mi to cizí nebylo v žádném případě a chodím střílet na střelnici.

Jaký máte vztah k podobnému druhu humoru - k černým komediím?

Černý humor a všeobecně komedie přímo zbožňuji. Není divu, jsem "odchovanec" Semaforu, kde pan Suchý dělal a dělá, alespoň pro mě, ten nejlepší humor co existuje.pan Suchý dělal a dělá, alespoň pro mě, ten nejlepší humor co existuje.