Jak jsem se stal zombie

aneb filmová krev je sladká

Ve skutečnosti by mělo v nadpisu stát "zombivcem", protože celovečerní debut dvojice Marek Dobeš (režie) a Štěpán Kopřiva (scénář) vychází z toho, že zombie se rekrutují z řad myslivců a tudíž došlo ke sloučení slov zombie a myslivec v zombivce.

Jak to všechno začalo

Jednoho krásného večera mi kamarád Jirka oznámil, že bude hrát ve filmu a jelikož jsem také maniak do celuloidových příběhů, Jirka neváhal a zavolal Marka, že ví o jednom individuu, které není ani potřeba pro roli zombivce maskovat. Marek neváhal a vzal mě, sebekriticky musím dodat že mým angažováním neprohloupil. Poté na place, mezi ostatními herci-neherci jsem se dozvěděl, že systém hledání lidí pro tento film byl na chlup podobný tomu mému. Zkrátka řečeno se jedná o film, který dělala parta tu více, tu méně známých kamarádů a přátel. Moje cesta sedmi natáčecími dny tak začala.

Den první

Poté co jsme s Jirkou zjistili, kde že se to natáčí odehrává, vyrazili jsme směrem na Karlovy Vary do motelu Zálesák (filmový se ovšem jmenuje Halali) a cestou jsme nabrali dalšího parťáka, se kterým jsem ten večer měli vstoupit do dějin české kinematografie. Když jsme zjistili, že spolucestujícího známe a že se mu přezdívá Indián, předsevzali jsme si, že tento večer nudný nebude.

Kolem osmé jsem dorazili na místo natáčení a hrnuli jsme se k informacím. Poté, co si vzal slovo bůh (=režisér) informoval nás o tom, kdo zde je a co dělá, vzájemně nás představil a pak se šlo na věc. Ihned poté si nás odchytila produkční Vlaďka, která nám dala k vyplnění a podepsání Smlouvy o uměleckém výkonu. Když jsem zjistil, že budu mít honorář stejný jako hlavní hvězda filmu Jaroslav Dušek, a to 1, slovy jednu Kč byl jsem náležitě pyšný a sám sobě jsem si stoupl v očích :-) Po podepsání příjmového dokladu na onu zmíněnou sumu jsem se dožadoval jejího vyplacení, což se mi podařilo až po několika dnech vyrazit z Petra Macka, druhého produkčního, který ovšem spíše zevloval po place a udržoval všeobecně dobrou náladu (ahoj Petře), což bylo taktéž zapotřebí.

Následný počáteční chaos nás sice překvapil, ale nevěnovali jsme mu dostatečnou pozornost, protože jsme se šli prát o kostýmy, které zombivcům náleží. A jakže vypadá obleček "dravého" zombivce? Základem všeho jsou gumové boty, nebo-li gumáky. Ti rychlejší je měli i s kožíškem. Ti co se však vrhli promptně na boty zapomněli na ostatní věci a tak jejich výsledné ošacení bylo trochu prostější, inu daň za teplejší obuv. Já jsem do jednoduchých holin musel navléci druhou ponožku, protože moje číslo tam zkrátka nebylo, ale možná díky tomu moje zombivecká klátící se chůze byla o to více věrohodnější. Ale dosti bylo bot. Na puntíkované slipáče jsem navlékl krásně zelené kalhoty, které sice byli délkou akorát, zato v pase se asi počítalo, že klasický myslivec je tlustý děda. Byl jsem však připraven jako pionýr před výročím a tak jsem kalhoty stáhl doneseným páskem. Dále šlo již vše jako po másle. Košile, kravata, vestička a krásné myslivecké sáčko, vše samozřejmě v zelené barvě. Jako doplněk se mi zaskvěl na hlavě krásný klobouk s pérkem na straně, který jsem promptně upravil alá Indy Jones.

Takto oblečený, s kloboukem frajerský vraženým do čela jsem vyrazil směrem k maskérně, kde již první jedinec zakusil ruce a hlavně líčidla mistrů maskérů. Celkem nás tam zombivců čekalo 5. Já, Jirka, Indián, Dobeš senior a Petr. Jelikož jsem rekognoskoval terén (šel jsem se posilnit na místní pumpu), dostal jsem se k nalíčení až jako poslední a jelikož měli maskéři značný skluz, museli nejdříve udělat herečky a tak jsem přišel o latexový obličej, což se ve finále ukázalo jako výhoda, protože loupat si z ksichtu a rukou zaschlý latex není žádný med. Kromě automatické depilace po sobě zanechává ještě rudou kůži.
Když byla scéna a herečky včetně nás zombivců připravena, zazněla pro zombivce asi nejhnusnější věta co mohla během natáčení zaznít. Marek zničehonic zařval: "Sou málo zasraný, P A T I N O V A T !!!" Patinací bylo míněno ušpinění kostýmů a hlavně rukou, krku a částečně obličeje pravou jihočeskou rašelinou smíchanou s vodou. Tuto zombivci neoblíbenou činnost zajišťoval "kouč" zombivců Tomáš Kapras, kterého jsme od tohoto okamžiku začali upřímně nenávidět, také díky tomu, že zajišťoval organizaci natáčecích dnů pro zombivce, které se od prvního rozpisu lišili jak vítězka miss od tlustého tureckého řidiče kamionů.

aby bylo jasno o čem je řeč

Po zablácení všech zombivců jsme byli konečně umístěni před kameru a byli nám rejžou dány pokyny co mámě dělat a jak se máme hýbat. Celý záběr spočíval v tom, že my zombivci jsme byli zabráni do žraní imaginárních mrtvol v motelové kuchyni a dvě herečky se snažili potichu sebrat kličky od auta, kterým hodlali zdrhnout z místa činu. Před první klapkou jsem byl nervózní jak major Zeman před svým prvním případem, ale rejža mě ujistil, že mi kamera vidí jen záda takže v celku nemůžu nic zkazit. Klapka klapla kamera běžela a Marek zařval obligátní "A K C E". Na tento pokyn jsme začali vydávat pazvuky, jenž měli znázorňovat naše žraní mrtvol. Celá akce se opakovala asi desetkrát, když si nás Marek dirigoval jak se máme hýbat (tu pomaleji, tu trhaněji) a jak hlasitě máme při žraní chroptět. Aby bylo naše hodování skutečnější, povolaná maskérka nám do úst nalila tekutinu, barvou podobnou krvi, ovšem chutí to bylo něco mezi přeslazenou malinovou šťávou a vodou z dobře uzrálé jímky. Naše obličeje se nám protáhli do neuvěřitelných šklebů, na což Marek reagoval pochvalným gestem a poťouchlým úsměvem.

Druhým záběrem měl být útok zombivců na ona děvčata, co brali klíčky od auta, které jim spadli z velkým rachotem na zem, což se točilo až následně. Celá akce měla vypadat asi takto. Po úderu klíčků a tácku, na kterém byli položeny o zem, zombivci zareagovali postupným zvednutím hlav a zavětřením po herečkách. Než se však všichni zkoordinovali nějaký čas to trvalo. Tu někdo zareagoval dříve, jindy zase nebylo slyšet "Akce", takže jsme se nepohnuli pro jistotu vůbec, nebo se někdo kouknul přímo do kamery (asi největší prohřešek herců amatérů). Vše se ale na konec zdařilo.

Další záběr byl docela akční. Po zavětření a uzření hereček jsme vystartovali a výdejním okénkem na jídlo se začali po nich sápat, vyrážejíc při tom opravdu děsivé skřeky. Já jsem celou akci začínal a byl jsem jako první před kamerou. Toto potěšení mi však v zápětí zhořklo, protože se na moje záda postupně vrhaly tři zombivci, kteří dohromady vážili asi tunu. Alespoň mě "dole" to tak připadalo. Myslel jsem že vypustím duši, ale co bych neudělal pro umění a tak jsem potlačil pud sebezáchovy, ještě více začal chroptět a celou akci vydržel až do vysvobozujících dvou slov "Konec záběru" doufaje, že se to nebude mockrát opakovat. Já ale hlavně Marek měl štěstí, opakovalo se jen dvakrát a tak týrání a neúmyslné zabití jistého myslivce nebylo na pořadu dne. Jak jsem však zjistil později na stehnech jsem měl modřiny jak lívance, které navíc boleli jak čert.

Jako další se točilo již zmíněné padání klíčků na tácku na podlahu. Celý fígl spočíval v tom, že pod stolem, na kterém vše leželo byl schovaný člověk, který zmíněný tácek podpíral a na signál ho nechal spadnout na zem. Randál to byl jak v kolbence při válcování plechu a jelikož jsem byl mimo záběr a neviděl jsem co se děje, dost sem se lekl.

A to bylo pro ten den vše. Pak se ještě točili detaily hereček, ale to jsme si již dávali zaslouženou pauzu, kterou jsme proměnili v pojídání čehokoliv a konzumování bolševických sudokopytníků (Red Bull). Po dobrém zažití jsme ještě chvilku vydrželi na place a po ujištění, že už se s námi nepočítá jsem vyrazili směrem domů, do Prahy, do Podolí, do lékárny, respektive do Modřan do paneláku, do postýlky. Ještě před tím jsme se však museli zbavit zombáckého make-upu. Zde jsem ocenil, že jsem nebyl "latex" a tak zaschlou napodobeninu krve jsem sloupal lehce a tak zvanou "tělku" jsem smyl mýdlem a vodou. Zatímco ostatní se trápili se sundáváním gumové hmoty z povrchu těla, já už byl hotov.

Toť vše z prvního dne. Zítra můžete očekávat další várku zážitků z natáčení už teď kultovního filmu CHOKING HAZARD.

Zombivec Radek