Postprodukční týdny 4

aneb

ZFŠUH : Cesta tam a zase zpátky

Jak si možná někteří z vás všimli, inzerovali jsme v minulém týdnu na diskusním fóru těchto stránek zastoupení našeho filmu na Zimní Filmové Škole v Uherském Hradišti. Prezentaci nám tam zajistil náš spolupracovník Viktor Filip, a přestože se jeho záměr zpočátku nesetkal s přílišným pochopením ze strany kameramana (nebude se ukazovat nedokončený materiál) a produkce (s čím tam teda vystoupíme?), bylo rozhodnuto že pojedeme. Protože pánové Dobeš a Kopřiva mají plné ruce práce, byl jsem delegován vedením výpravy já. Dostal jsem povolení promítnout tři slibující minuty vystřižené z Filmu o filmu a vypálil jsem si cd s několika zajímavými fotografiemi. Úmyslem bylo zopakovat velice úspěšné vystoupení z pražského Miniconu, a já se chystal pomstít Štěpánovi.

Jako doprovod jsem si vybral (přemluvil jsem) Vlaďku Poláčkovou, Aničku Fialkovou a Radka Horu. Tyto tři jsem utáhl na tři hlavní sliby : bude to legrace, organizátoři nám zajistí hlavní vysílací čas a bude to zajímavé.

Bylo to veskrze hodně zajímavé. Čas odjezdu byl naplánovaný v sobotu na pět hodin večer. ETA kolem osmé hodiny, lehká večeře, družba s účastníky, odjezd, návrat do Prahy kolem třetí ráno.

Mnohé naznačil už začátek.
Když jsem dorazil na místo srazu s pětačtyřicetiminutovým zpožděním, Anička řidička mě přijala stále ještě vlídně. Čekala v autě kde bylo teplo. Nechala si i vysvětlit, že Radek, na kterého jsem čekal, měl zpoždění díky kterému nám ujela tramvaj, a že další jsem musel coby černý pasažér opustit když nastoupil revizor. Naštěstí jsem byl včas upozorněn a vyvázl jsem z toho bez finanční újmy. Ne tak Vlaďka, která cestovala na sraz sama, a revizor jí přepadl ze zálohy. Aby zachovala důstojnost, vozidlo opustila a počkala na další. Bohužel, našla v něm svého starého známého, který se jí pokusil pokutovat podruhé. Dostalo se mu poměrně nevybíravého připomenutí a odešel s prázdnou.

V autě bylo živo, diskutovali jsme o všem možném a v pravidelných intervalech přijímali telefonáty od bratrů Filipů (ano, jsou dva) s ujištěním jak jsme netrpělivě očekáváni, a s oznámením, že organizátor nám pro předpokládaný úspěch rovnou zajistil přednášky dvě. Nerozhodilo nás proto ani mírné sněžení a boční vítr, který na Vysočině panoval. Dorazili jsme na místo ve chvíli, kdy Karel Gott potvrdil svoje kralování ve Slavíkovi, a nás napadla odvážná myšlenka, nabídnout mu roli v připravovaném druhém díle Hazardu s podtitulem Back to the Woods (skutečně se o něm přemýšlí).

Kino Hvězda, kde se akce odehrávala, nás přivítalo velkým neonem Noční klub. Nu co, řekli jsme si, reklama je reklama. Vešli jsme odvážně středem, a pídili se po organizátorovi. Tedy, pídil jsem se, Anička mezitím poskytovala rozhovor. Paradoxně však novináři, kterého jsme si přivezli s sebou, Radkovi Horovi.

Před prezentací

Organizátora jsem našel, našli jsme i několik známých tváří z filmování které se chystali vytvořit v hledišti kotelnickou atmosféru, a přichystali jsme se na samotnou prezentaci. Bohužel, ukázalo se že technika kina nám nedovolí promítnout ukázku z kamery, jak kvůli kvalitě prosazoval tvůrce Filmu o filmu. Jiným médiem nás nevybavil, zradu techniky nečekal.

Stále jsme však měli fotky. Co jsme neměli, byl čas přednášky, posunul se až za 22:45, před poslední film školy, Rosemary má děťátko. Vzhledem k tomu, že jsme účast potvrdili na poslední chvíli, nestěžovali jsme si. Diváci před tímto filmem se zdáli být ideální cílovou skupinou.

Nebyli. Vzhledem k naší absenci v oficiálním programu o nás nevěděli. Většinou už v polospánku čekali na Rosemary. Já je nezaujal. Ani Vlaďka, která se před ně odvážně postavila, a teprve potom si vzpomněla, že má trému. Kotelnící neměli koho povzbuzovat, protože očekávání Filipů o návštěvnosti se nenaplnilo, v této pozdní době poměrně předvídatelně. Když jsme pětici posledních bdících ujistili, že se nejedná o mystifikaci, reklamu ani jim nechceme nic prodat, stručně jsme je informovali. Fenomenální úspěch Miniconu však nebyl dostižen.

Po prezentaci

Blizard a nucená hodinová zastávka cestou zpátky nás už nezaskočila. V příjemném motorestu uprostřed země nikoho jsme pozorovali vánici, a kolem čtvrté hodiny noční jsme si teprve troufli pokračovat dál. Všechna čest Aničce Fialkové, která řídila velice odpovědně, a nenechala se ovlivnit úplňkem ani vzpomínkami na svoji dávnou nehodu za srovnatelných podmínek.

Nám, zoceleným měsíčním nočním natáčením, nepřipadala šestá hodina ranní jako nevhodná doba pro usínání. Naopak, cítili jsme, že věci jsou tak jak mají být, a byli jsme plni dojmů z desetihodinové cesty autem. Ovšem já spal na břiše.

Petr Macek